Zbožnost

Páteční kázání 27. 7. 2018, Omar Kasem, mešita v Praze                      

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (sallalláhuʻalajhiwasallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

Pro člověka je charakteristické, že má přirozený sklon ke zbožnosti. Zbožnost je lidská přirozenost, kterou do člověka vložil Alláh. Nejprve věřili v jediného Boha, než jim ďábel ukázal, že je pěkné uctívat modly a idoly. Víra je pro život člověka nezbytností. Islám je pravé náboženství Alláha, se kterým je Alláh spokojen jako s náboženstvím pro všechny Své služebníky, jeho dogma je jasné, vzdálené podbízivosti falešných představ a sklonům k fantazírování, dokáže naopak ovládnout vášně. Vznešený Alláh praví: „Stvoření Alláhovo pak změnit nelze – a toto je náboženství neměnné, však většina lidí to neví.“

Když se člověk stane zbožným a drží se učení své víry, vypíná se výš a výš, až stojí pevně a nic jím neotřese díky poslušnosti vůči Alláhovi a touze po Jeho spokojenosti. Jedním z nejlepších příkladů zbožnosti je chování kouzelníků faraóna poté, co začali dodržovat víru Alláhovu, když uvěřili v Mojžíše, poklekli, a faraón jim řekl: „Jak to, že jste v něj uvěřili, dříve než jsem vám dovolil? On věru vaším mistrem je, jenž kouzlům vás naučil. Však záhy dám vám poznat! Dám vaše pravé ruce a levé nohy usekat a všechny vás dám ukřižovat!“ Odpověděli: „Nic nevadí, vždyť my se přece k Pánu svému navrátíme, a toužíme jedině, aby nám Pán náš odpustil viny naše, vždyť my k prvním věřícím patříme!“ (Básníci, 26:49)

Žádná civilizace si nenašla svou identitu mezi národy, když neměla náboženské přesvědčení. Když si přečtete o historii dřívějších národů, tak ty, které neměly přesvědčení, byly v krátké době zapomenuty a nemohly přežít. Díky zbožnosti v islámské víře se plundrující a kořistící kmeny proměnily v civilizovaný stát ovládaný systémem platným po všechen čas a na všech místech. Vznešený Alláh praví: „Kdokoli zbožné skutky koná, ať muž či žena, a je věřící, toho vzkřísíme k životu překrásnému a věru je odměníme odměnou podle toho nejlepšího, co učinili.“ (Včely, 16:97)

Bratři a sestry v islámu, zbožnost znamená správné chování, čistotu, cudnost, odvracení zraku a vystříhání se nemravnostem, alkoholu, drogám, poškozování věřících slovem nebo činem. Zbožnost v člověku probouzí cit, díky kterému se stává zdrojem dobra, které proudí pro rozvoj společnosti a posílení jeho vztahů. Zbožnost probouzí v člověku sebekontrolu a stává se tím základním kamenem celé stavby, střeží ctnost, dává pozor na bezpečí společnosti, chrání ji před podlými zločinci nebo rušivými myšlenkami. Zbožnost ovlivňuje chování, vychovává k upřímnému návratu a rychlému pověření. Vznešený Alláh praví: „Když těch, kdož bohabojní jsou, se dotkne přelud satanův, tu připomenou si Alláha, a hle, jsou opět jasně vidoucí.“ (Rozpoznání, 7:201)

Zbožnost – služebníci Alláhovi – není souborem omezení a pout, která ničí svobodu člověka, jak si to představují ti, kdo nechápou podstatu islámu, ale je to povznesení duše, čistota srdce, nejvznešenější morálka. Zbožnost dává životu vyšší smysl, vysoký a blažený cíl, kterému není nic bližší než blaženost Ráje.

Podstata zbožnosti byla deformována praktikami obchodníků s vírou, kteří si z víry udělali heslo k okrádání a obohacování se. Toto poškodilo víru v samé podstatě a odvrátilo od víry pravdu. Jeden muslim se zeptal učence patřícího k následovníkům: „Co si myslíš o mých druzích?“ Odpověděl: „Vidím hodně modliteb a půstu, ale nevidím na nich světlo islámu.“ Muž se tedy zeptal Fadíla bin Ajjáda: „Proč slova zbožných předků působila více než naše slova?“ Odpověděl: „Protože mluvili s cílem posílení islámu, aby zachránili duše a uspokojili Milosrdného. My mluvíme s cílem posílení duší, chceme věci pozemské a chceme uspokojit lidi.“

Skutečná víra se nestará o formality, nenaříká nad vzhledem. Prorok (sAs) řekl: „Alláh se nedívá na vaše tváře, ani na váš majetek, dívá se do vašich srdcí a na vaše činy.“ Bohabojnost sídlí v duši. Umar bin al-Chattáb (rAa) se podíval na muže, který dával na odiv svou askezi, když byl přitom slabý ve víře. Udeřil ho svým měchem a řekl mu: „Nezahub naši víru.“ Taková povrchní, umělá zbožnost nijak nepozvedá život, ani nemůže být správným vedením pro společnost.

Bratři a sestry v islámu, je třeba vštěpovat zbožnost na základě správného vědění a chápání Vznešeného Koránu a tradice Proroka, abychom zlikvidovali veškeré chybné pojetí zbožnosti. Jsou určité skupiny lidí, kteří sešli z cesty a odchýlili se od cesty středu. Tito nepředstavují národ, takové nepotřebujeme. Lovení v kalných vodách a zobecňování ustanovení na každého bohabojného věřícího je zakázané a je to lež. Úbytek učenců a deformace osobnosti zbožného člověka a každé mrknutí a zašustnutí islámských orgánů a stálých komisí a připisování jim každého špatného chování ukazuje na chybu v myšlení a špatné pojetí.

Víra je vhodnou léčbou veškerých problémů národa. Vznešený Alláh praví: „A toto je vskutku stezka Má, jež vede přímo. Kráčejte po ní a nenásledujte cesty jiné, jež by vás vzdálily od cesty Jeho. A toto je to, co On vám přikazuje – snad budete bohabojní!“ (Dobytek, 6:153)

Posel Alláhův (sAs) vyzýval k islámu jako k cennému abrahámovskému náboženství. Dokud je tato cesta přímá, nesvede toho, kdo po ní jde, na scestí, a naopak nepovede správnou cestou toho, kdo ji opustil. Není nic než pravda a zbloudění, ten, kdo opustí světlo, má před sebou jen temnoty. Alláh je vaším pravým Pánem, vedle pravdy není nic než bloudění, proč bychom se od ní měli tedy odvracet?

Nejdůležitějším úkolem v této době je posilování zdrojů zbožnosti, upevňování dogmatu a cesty středu, mladí bez přesvědčení nebudou mít dobrý život a nepovede se jim dobře, ba naopak je smete proud tam, kam půjde, jednou bude příliš urputný, jindy váhavý, někdy rozpolcený, nebude příliš užitečný sám sobě, ani své společnosti. Vznešený Alláh praví: „Zdaž ten, jenž mrtev byl a jehož jsme oživili a jemuž jsme světlo dali, aby s ním kráčel mezi lidmi, je roven tomu, kdo v temnotách dlí, z nichž východiska není?“ (súra Dobytek, 6:122)