Modlitba a potěšení z důvěrného rozhovoru

Páteční kázání 15 11. 2024 (13. džumáda l-awwal 1446 h) 

Chvála Alláhu. Jeho uctíváme a Jeho o pomoc prosíme. Dosvědčuji, že není božstva kromě Alláha a že Muhammad (salla lláhu ʻalajhi wa sallam) je Jeho služebník a posel. „Vy, kteří jste uvěřili, chraňte se před trestem Alláha a říkejte slova správná! On napraví vám vaše skutky a odpustí vám vaše hříchy; a ten, kdo poslechne Alláha a posla Jeho, ten dosáhne nesmírného vítězství.“

V životě se žádné potěšení nevyrovná potěšení z důvěrného rozhovoru s Všemohoucím Alláhem při modlitbě. Nejlepší společnosti, které se můžeme těšit na tomto světě, je společnost modlícího se člověka s jeho Všemohoucím Pánem – chvála Mu – pokud je jeho duše zcela přítomna při modlitbě, nestane se, že by byl při modlitbě znuděný a netrpělivý, vydrží dlouho stát při modlitbě a déle recituje, podobně jako Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – který recitoval súry Kráva, Rod Imránův a Ženy při jedné jediné části modlitby (rakʻa), když se modlil navíc dobrovolnou modlitbu.

Prorokova tradice ukazuje, že věřící je při modlitbě v důvěrném hovoru se svým Pánem – chvála Mu – ať už je to modlitba povinná či dobrovolná. Když si toto člověk při modlitbě uvědomí, úplně to změní jeho stav. Jeho duše i všechny části jeho těla budou pokorné a ocitne se ve společnosti, která ho těší jako nic jiného na světě. Tento svět bude v jeho očích najednou nicotný. Nebude vnášet nic z tohoto světa do své modlitby. Nebude se jím při modlitbě zabývat. Proto Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl o ranní nepovinné (sunna) modlitbě fadžr: „Dvě jednotky (rak’a) modlitby fadžr jsou lepší než celý svět a to, co je v něm.“

Dokladem toho, že modlitba je důvěrným hovorem mezi věřícím a jeho Pánem – chvála Mu – je hadís tradovaný podle Ibn Umara – radija lláhu anhu – který vyprávěl, že Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Při modlitbě se Alláh nachází přímo před vámi.“ Když si věřící uvědomí, že při modlitbě je Všemohoucí Alláh přímo před ním, tak si dá pozor, aby něco nezanedbal, neopomenul, nepřemýšlel o něčem, co se týká tohoto světa, když je ve společnosti Všemohoucího Alláha. Není nic významnějšího než pocta, kdy se Všemohoucí Alláh setkává s modlícím se člověkem, a je tomu tak při každé modlitbě, jestliže od modlitby myšlenkami neodbíhá. Abú Dharr – radija lláhu anhu – vyprávěl, že Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Mocný a Vznešený Alláh zůstává se Svým služebníkem při modlitbě, pokud myšlenkami neodbíhá. Jakmile jeho pozornost uteče, odvrátí se od něj.“

Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – zdůrazňoval svým druhům – radija lláhu anhum – aby vykonávali modlitbu dobře, protože jsou při ní v důvěrném hovoru se svým Mocným a Vznešeným Pánem. Traduje se, že Prorok nechal člověka, který provedl modlitbu špatně, aby ji třikrát zopakoval, protože při ní příliš spěchal a neprovedl všechny její části pořádně, jak se patří. Abú Hurajra – radija lláhu anhu – vyprávěl, že Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – se jednou modlil, a když skončil, otázal se jednoho člověka: „Nebudeš snad vykonávat modlitbu dobře? Neměl by snad modlící se člověk dávat pozor na to, jakým způsobem se modlí? Modlí se pro sebe, tedy aby byla modlitba prospěšná jeho duši. Musí tedy dělat všechno dobře. Je známo, že když člověk něco dělá pro sebe, snaží se to dělat dobře, aby z toho měl prospěch on a ne někdo jiný.“

Aby mohl být modlící se člověk v důvěrném hovoru se svým Mocným a Vznešeným Pánem, nesmí se zabývat ničím jiným, nesmí ho nic vyrušovat. Proto je zakázaná hlasitá recitace Koránu v přítomnosti modlícího se člověka, protože to člověka vyrušuje v jeho důvěrném hovoru s jeho Mocným a Vznešeným Pánem. Abú Saíd – radija lláhu anhu – vyprávěl, že Posel Alláhův – salla lláhu alajhi wa sallam – se odebral do mešity, aby tam nějaký čas pobyl v ústraní v rozjímání. Když však uslyšel, jak tam někteří hlasitě recitují Korán, ukázal se jim a řekl: „Nejste snad všichni v důvěrném hovoru se svým Pánem? Neškoďte si tedy navzájem. Nerecitujte Korán jeden před druhým příliš nahlas.“ V jiné verzi dodává: „Při modlitbě.“ Ibn Umar – radija lláhu anhu – vyprávěl, že Prorok – salla lláhu alajhi wa sallam – řekl: „Modlící se je v důvěrném rozhovoru se svým Mocným a Vznešeným Pánem. Věnujte se tedy každý hovoru se svým Pánem a nerušte se navzájem hlasitou recitací Koránu.“ (podle Ahmeda)

Kvůli významu důvěrného rozhovoru při modlitbě a pokoře při ní si zbožní předkové tento důvěrný rozhovor připomínali před takbírem k modlitbě, aby takovouto přípravou dosáhli náležité pokory. Když někdo pronese takbír a uvědomí si při tom, že se odpoutá od světa, aby se spojil se Stvořitelem – chvála Mu – bude se jeho modlitba lišit od člověka, který na toto nebude myslet. Modlitba člověka, který bude při modlitbě vnímat, že je v důvěrném hovoru s Tím, kdo zná, co je skryté – chvála Mu – se bude lišit od modlitby člověka, který toto vnímat nebude. Když člověk cítí, že se takbírem dostává z tohoto spodního světa do vyšších sfér a připomene si Onen svět, bude to jiné než u člověka, který si nic takového neuvědomuje. Abdulláh ibn al-Mubárak vyprávěl, že se zeptal Sufjána ath-Thaurího: „Na co má myslet člověk, který se jde modlit? Na co má myslet při recitaci Koránu a modlitbě?“ Odpověděl: „Má myslet na to, že je v důvěrném hovoru se svým Pánem.“

Prosíme Všemohoucího Alláha, aby napravil naše duše i činy, abychom byli mezi Jeho zbožnými služebníky, a On vše slyší a prosby vyslyší.